návrat na hlavní stránku

LOTRÝSKOVY LOTROVINY

„Babičko, vyprávěj mi pohádku,“ slýchám každý večer, když ukládám vnučku Marušku do postýlky.
„A jakoupak bys dneska chtěla?“
„Nějakou novou.“
Tak jsem zapřemýšlela, kterou pohádku jsem ještě nevyprávěla. Ale ať jsem přemýšlela, jak jsem přemýšlela, žádná nová mě nenapadala. Náhle mi hlavou bleskl nápad.
„A nechceš vyprávět třeba o Lotrýskovi? zeptala jsem se.
„Kdopak je Lotrýsek?“ začala Maruška vyzvídat.
„Takový malý človíček. A jestli chceš vědět víc, tak si pěkně lehni, přikryj se a poslouchej.“

Lotrýskův první den
Ten den svítilo sluníčko a já se rozhodla, že vyperu. Čisté prádlo jsem pověsila venku na zahradě a když jsem se kolem poledne přišla podívat, jestli ho sluníčko s větříkem usušilo, zjistila jsem, že něco chybí. Na šňůře zůstali jen dva kolíčky a prázdné místo. Kde jsou dědečkovy trenýrky?
„Které ruce nenechavé!“ začala jsem lamentovat. „Který lotr mi  krade prádlo?“ Rozhlížela jsem se po zahradě v domnění, že ještě zahlédnu zloděje, jak utíká pryč. Ale nikoho jsem neviděla. Jen se cosi mihlo za jablůňkou.
„Tak jen vylez ven, ty lotře jeden!“
Někdo vykoukl zpoza stromu. Ale nebyl to lotr. Jen takový malý lotřík. Ten nejmenší lotřík, jakého jsem kdy viděla. Malý človíček samá ruka samá noha. Na sobě měl natažené obrovské bílé trenýrky s červenými puntíky. Dědečkovy oblíbené. Musel si je chudák držet pod bradou, aby mu nespadly.
„Copak tady tropíš, lotříku jeden?“
„Já jsem, prosím, potřeboval jen oblečení,“ řekl smutně.
„A kdepak ses tady vzal?“
„Maminka mě včera večer koupala v říčce, ale já jí uplaval. Nechtěl jsem, ale voda mě odnášela stále dál a dál, až jsem doplaval k vaší zahradě.“ Podívala jsem se na potůček, který protékal podél plotu.
„A nebál ses, když jsi plaval celou noc?“
„Bál…, hodně. Chytil jsem se nějakého klacíku, který mě nadnášel.“
„To musíš být, chudáčku, celý prochladlý a unavený.“ Přistoupila jsem k němu. Byl tak malý, že mi sahal jen po kolena. Vzala jsem ho do náruče a odnesla do chalupy. Když ho dědeček spatřil ve svých puntíkovaných trenýrkách, začal se smát.
„Nesměj se, dědečku, tady ten človíček potřebuje naši pomoc.“
Klučinu jsem zabalila do deky a zatopila v kamnech, i když byl teplý letní den.
„Až se zahřeješ, odvedu tě domů. Kde bydlíš?“
„My bydlíme v horách, ve vesnici Človíčkovice. Ale nevím, jak se tam dostat.“ Začaly se mu po tváři koulet slzy jako hrachy.
„Neplač, zatím zůstaneš u nás, pak něco vymyslíme.“ Pohladila jsem ho po rozčepýřené hlavičce. „A to jsou všichni z Človíčkovic takhle malincí?“ byla jsem zvědavá.
„Kdepak, maminka s tatínkem jsou větší než já,“ a ukázal ručkou někam k mému pasu.
„A jakpak se jmenuješ?“
„Lotrandeo.“
„Jéje. To je zvláštní jméno. A jakpak ti říká maminka?“
„Lotrýsek,“ zašeptal malý klučík a pomalu přestával plakat.
Když se zahřál a dosyta najedl, uložila jsem ho do postele nahoře v podkroví. Lotrýsek se zachumlal do peřin a ve chvíli usnul.
„Musím mu, dědečku, přichystat nějaké oblečení. Nemůže tu běhat jen v tvých trenýrkách.“ A tak jsem vytáhla dědečkovu košili, kalhoty, vzala nůžky, jehlu a nitě, a než se Lotrýsek vyspal, byla pro něj přichystaná malá košilka s malými kalhotami. Jen botky byly problém. Tak jsem vzala korkovou podložku na stůl, vykrojila z ní dva oválky, přišila kožené pásky a hned byly na světě malé pantoflíčky. Tak akorát pro jednoho človíčka.

„Ale babi,“ ozvala se Maruška. „Proč jsi Lotrýskovi nekoupila obleček v obchodě?“
„Byla neděle, měli zavřeno. A přece jsem ho nemohla nechat běhat nahatého?“ Maruška se rozesmála.
„A jak to bylo dál?“ zeptala se.
„To se dozvíš až zítra. Dobrou noc a krásné sny.“

Nové oblečky
Lotrýsek spal celé odpoledne i noc. Druhý den ráno se probudil a oblékl si svůj nový obleček. Jak ten mu slušel.
„Dobré ráno, Lotrýsku. Jakpak ses u nás vyspal?“ zeptala jsem se ho.
„Dobře. Jen se mi stýská po mamince.“
„Vím, ale když já netuším, kde tvoji vesničku hledat. Celé včerejší odpoledne jsem obcházela sousedy, ale nikdo o Človíčkovicích neslyšel.“
„A můžu zůstat u vás?“ zeptal se.
„To víš, že ano.“ A tak se stal Lotrýsek členem naší rodiny.

„Lotrýsku,“ řekla jsem mu. „Dnes zajdeme do obchodu a koupíme nějaké další oblečení.“
„To budu rád, babičko.“ Zahřálo mě u srdíčka, když mi tak hezky řekl.

„Ale babi,“ skočila mi Maruška do vyprávění. „Já ti přece také říkám babičko,“ divila se.
„Ano, máš pravdu, ale tenkrát jsi ještě nebyla na světě, tak mi nikdo babičko neříkal.“
„Aha. Tak povídej dál.“

Takže jsme se vydali do obchodu. On to byl spíš obchůdek. Takový malý krámek se vším možným.
„Dobrý den,“ řekla jsem, když jsme vstoupili dovnitř.
Lotrýsek měl ručku vysoko zdviženou a držel se mé ruky jako klíště.
„Dobrý den, paní Bláhová,“ odpověděla mi paní prodavačka. „Kohopak to vedete?“
„To je můj nový vnouček. Jmenuje se Lotrýsek,“ vysvětlila jsem jí. „A přišla jsem mu koupit něco na sebe.“
Paní prodavačka vyndala na pult ty nejmenší věci, které našla. Trička, košilky, kalhotky, punčocháčky. Dokonce našla i malé botičky. Původně to byly capáčky pro batolátka, ale našemu Lotrýskovi seděly jako ulité. Tak jsem koupila rovnou dvoje.

Doma se Lotrýsek natřásal před zrcadlem a zkoušel všechno, co jsme koupili. Jak ten byl legrační. A dokonce se i usmíval. Do večera měl co dělat.

A když přišel čas jít spát, oblékl si nové pyžámko s medvídkem a hned usnul.

Kreslení
Ráno, když jsem přišla Lotrýska vzbudit, zase byla jeho tvářička smutná.
„Stýská se ti, viď,“ řekla jsem.
„Moc,“ přiznal se.
„Tak víš co? Namalujeme tvoji maminku. Když ti bude smutno, tak se na ni podíváš a hned ti bude veseleji.“
Přinesla jsem papír, barevné pastelky a posadili jsme se ke stolu. Lotrýsek však musel na židli stát, aby na stůl dosáhl.
„Tak začneme.“
„Ale babičko, já neumím kreslit,“ řekl smutně.
„Tak to zkusíme spolu.“
Vzala jsem jeho malou ručku do své a vedla jsem ji po papíře. Nejprve jsme namalovali kroužek jako hlavu. Potom dva maličké kroužky jako oči, mezi nimi nos a dole usmívající se pusu.
„Jakou barvu očí má tvoje maminka?“
„Tatínek říká, že má oči jak pomněnky.“
„Takže modré.“
Vzali jsme si modrou pastelku a vybarvili oči. Na pusu jsme si vzali pastelku červenou.
„Jaké vlasy má tvoje maminka? Dlouhé nebo krátké?“
„Až na ramena,“ řekl Lotrýsek.
„A jakou barvu?“
„Jako já,“ řekl pyšně.
Tak jsme nakreslili dlouhé hnědé vlasy.
„A teď tělo,“ řekla jsem.
Pod hlavou jsme nakreslili trojúhelník jako maminčiny šaty. Nahoře úzké, dole široké.
„Jaké šaty máš na mamince nejraději?“
„Nosí doma takové hezké červené s černými puntíky.“
A tak jsme šaty vybarvili červeně a pak tam nakreslili spoustu černých puntíků. Chyběli už jen ruce a nohy. Dvě čárky jako ruce, dvě jako nohy a bylo to. Lotrýskova maminka byla na světě.
„Jů,“ povídá Lotrýsek. „To vypadá jako moje maminka!“
Obrázek jsme pověsili v podkrovním pokojíčku na stěnu, aby na něj Lotrýsek dobře viděl.
Ten den už nebyl tolik smutný. A když přece jen trošičku, vyběhl po schodech do podkroví, podívat se na svoji milovanou maminku.

Mnoho maminek
S Lotrýskem se k nám zase vrátil život. Tvůj tatínek už byl veliký a nebydlel s námi. Tak nám občas bývalo s dědečkem smutno. Ale když přišel Lotrýsek, smutek z chalupy utekl.
„Lotrýsku,“ řekla jsem mu ten den. „Já musím do města na nákup, tak tady zůstaneš s dědečkem sám. Dej hezky na dědu pozor, aby moc nezlobil. Spoléhám na tebe.“ Usmála jsem se a nenápadně mrkla na dědečka.
„To víš, že na něj dám pozor,“ slíbil Lotrýsek a já mu věřila.
Sotva jsem vytáhla paty, dědeček se natáhnul na pohovce v kuchyni, že si trochu zdřímne.
„Lotrýsku,“ řekl. „Hezky si kresli, já budu chvíli o něčem přemýšlet.“ A přemýšlel. Přemýšlel tak nahlas, že to Lotrýska začalo rušit a tak odešel k sobě do pokojíčku.

„Jak to všechno víš, babičko, když jsi nebyla doma?“ zeptala se Maruška. Mám já to ale chytrou vnučku.
„To víš, něco mi vyprávěl dědeček a něco Lotrýsek.Ale teď budu pokračovat.

Takže, když jsem se vrátila z města, našla jsem jen chrápajícího dědečka.
„Dědečku!“ zatřásla jsem s ním. „Kdepak máš našeho Lotrýska?!“
„Lotrýska?“ divil se děda a pomalu se probíral z dřímoty.  Rozhlížel se po kuchyni. „Teď tu byl.“
Najednou se schodů běžel Lotrýsek. No, on spíš skákal, protože měl krátké nožičky. A jak tak hopsal, vesele sděloval, že dědeček byl moc hodný a on, Lotrýsek, že si hezky kreslil.
Pochválila jsem oba a dala jim za to nanukový dort.
To jsme si všichni pochutnali.
Večer mě však čekalo obrovské překvapení. Když jsem šla Lotrýska uložit ke spánku, objevila jsem na stěnách pokojíčku spoustu obrázků Lotrýskovy maminky. Byla tam maminka ve žlutých šatech, maminka v zelených šatech, maminka ve fialových šatech. V šatech s puntíky, s proužky, s kostičkami. Ale obrázky nebyly nakresleny na papíře ale přímo na stěně.
„To je maminek, viď, babičko,“ vesele mi oznamoval. A já se na něj nemohla ani zlobit. Stejně jsme chtěli s dědečkem podkrovní pokojík vymalovat. Tak si ho Lotrýsek vymaloval sám podle vlastní představy.

Kde je hlava?
Jednoho dne k nám přišel soused a přinesl nám velký kus tučného vepřového masa. Rozhodla jsem se, že z něj vyškvařím sádlo. Takový chleba namazaný sádlem, to je dobrota. Vzala jsem hrnec, do něj vložila maso nakrájené na kostičky a šup s ním na plotnu. V hrnci to bublalo a syčelo. Měchačkou jsem ho občas zamíchala a čekala na dobré sádélko. I Lotrýsek stále chodil kolem a čichal vůni škvařícího se sádla.
„Už to bude, babičko?“ ptal se každou chvilenku. Ale sádlo si dávalo načas. Lotrýsek poskakoval kolem plotny.
„Dej pozor, ať na tebe nespadne hrnec. To by ses moc a moc opařil.
„Dám si pozor.“ Začal chodit kolem opatrněji.
„Už to bude?“ stále opakoval a olizoval se. Prý už by si rád dal chleba se sádlem.
„Musíš vydržet. Až sádlo trochu zchladne dáme ho do chladničky. Teprve až ztuhne, namažeme si chleby.
„Jéje, to je doba,“ postěžoval si.
Když se sádlo pěkně vyškvařilo, slila jsem ho do sádelňáku a dala ho chladnout. Lotrýsek stále chodil okolo jako mlsný kocour.
„Zbylo něco v hrnci?“ zeptal se po nějaké době.
„Ano, trochu sádla tam zbylo.“
„A můžu si ho vyškrábat kouskem chleba?“ zeptal se.
„To víš, že můžeš.“ Ukrojila jsem mu chleba a Lotrýsek s ním začal vytírat hrnec. Oblizoval se a oblizoval, a když už neměl žádný chleba, začal olizovat zbytky v hrnci. Lízal a lízal.
„Babičko!“ zvolal najednou takovým divným dunivým hlasem.
„A jéje!“ zvolala jsem. „Kde máš hlavu, Lotrýsku?“
„V hrnci,“ hlásil mi. A opravdu. Jak tak hrnec vylizoval, spadl mu celý na hlavu. Nebyly vidět oči, ani nos a dokonce ani pusa. Místo hlavy měl Lotrýsek na krku hrnec. Tak jsem uchopila hrnec za ucha a tahala a tahala.
„Pozor, babičko, na uši!“ křičel Lotrýsek.
Ještě štěstí, že bylo v hrnci sádlo a ne třeba lepidlo. To by se byl přilepil a celý život by musel chodit s hrncem na hlavě. Ale sádlo pěkně klouzalo, a tak milému Lotrýskovi vyklouzla hlava z hrnce docela dobře.
„Tam byla ale pěkná tma,“ řekl Lotrýsek a šel se umýt.
Když si z hlavy smyl mastnotu, nastal čas na vysněný chleba se sádlem. Mňam, pomlaskával si mastnou pusou. Nejmenší Lotrýsek snědl největší krajíc.

Bum, bum na buben
Už od rána pobíhal Lotrýsek po domě a bouchal do všeho, co mu přišlo pod ruku. Ťuk, ťuk na okno, buch buch do dveří, bum bum na hrnec.
„Copak je, Lotrýsku?“ zeptala jsem se. „Chtěl bys být hudebníkem?“
„Co je to HUDEBNÍK?“ nevěděl.
„To je člověk, který hraje na nějaký hudební nástroj. Poslouchej.“ Pustila jsem rádio, kde právě hráli moderní hudbu. Lotrýsek se začal pohybovat do rytmu.
„To je pěkné, babičko. Na jaký hudební nástroj to hrají?“
„Na mnoho nástrojů. Na kytaru, piáno a na další nástroje.
„A copak je tohle?“ zeptal se a ručkama bušil do rytmu bicích.
„To jsou bubny.“
„Také bych chtěl hrát na bubny.“
„To klidně můžeš,“ řekla jsem, ale netušila jsem, co jsem mu slíbila.
Z kredence jsem vyndala malý, větší a ještě větší hrnec a k tomu přidala dvě vařečky.
„Tady máš bubínky a dvě paličky,“ řekla jsem Lotrýskovi. Poděkoval a začal.
Bubnoval celé dopoledne a bubnovat nepřestal ani odpoledne. Hlava nás s dědečkem bolela, ale Lotrýsek byl bubnováním tak nadšený, že jsme mu jeho radost nechtěli kazit. Snad ho to brzy přestane bavit. Ale nepřestalo. Tma za okny oznámila večer, ale Lotrýsek bubnoval stále dál a hlasitěji.
„Ouvej, ouvej,“ naříkali jsme.
„Copak je, babičko? Copak je, dědečku?“ zeptal se Lotrýsek.
„Hraješ moc krásně, Lotrýsku, ale naše uši by už chtěly jít spát. A k tomu potřebují ticho.“
„Tak proč jste nic neřekli?“ divil se Lotrýsek. „Dnes už skončím a budu hrát zase až zítra.“
Zase zítra? Ouvej ouvej.

Jak se housle staly basou
Sluníčko vykouklo za mráčky a oznámilo den.
„Hurá,“ přiběhl Lotrýsek do kuchyně. „Zase můžu bubnovat.“
S dědečkem jsme si vzpomněli na včerejší den a na velký hluk, který bubínky vydávaly.
„Lotrýsku,“ řekla jsem opatrně. „Nechtěl bys hrát na jiný hudební nástroj?“
„A na jaký, babičko?“
„Třeba na housličky?“
„To bych rád, babičko, ale nevím, co jsou housličky.“
Vzpomněla jsem si, že jedny malé zůstaly na půdě.
Přinesla jsem je Lotrýskovi. Ale ten byl tak malý, že i ty nejmenší housličky byly větší než on.
„Drnk, drnk,“ začal na ně drnkat a líbilo se mu, že každá struna hraje jinak.
„A na co je tohle, babičko?“ zeptal se a ukázal na smyčec.
„Tím se na housle hraje.“ Přejela jsem smyčcem po struně. Nevydalo to krásný tón, ale Lotrýsek tím byl nadšený.
„Aha,“ řekl. „Ten šmytec se sklouzne po struně a ta zahraje.“ Musela jsem se usmát.
„Není to šmytec, ale smyčec,“ vysvětlila jsem mu.
Lotrýsek začal smyčcem jezdit po strunách.
„Břink!“ praskla jedna struna. Lotrýsek se lekl.
„Jejda, babičko, to jsem nechtěl,“ začal se omlouvat.
„Nic se nestalo, Lotrýsku. Housličky jsou staré a struny už tolik nevydrží. Zítra koupíme nové.“
A tak Lotrýsek hrál na zbylých strunách. Ono se nedá říci, že hrál. Spíš si jen tak vrzal. A protože byl moc malý a housličky neunesl, postavil je na zem a hrál na ně jako na basu. Tak se stalo, že se housle staly basou.

 

ZATÍM  KONEC...

na začátek pohádky

návrat na hlavní stránku


WebZdarma.cz